Musím – měla bych – chtěla bych – chci – mohu – jen proto že mohu nemusím – nechci
Takto bych shrnula můj život od narození doteď.
Tedy od doby, kdy jsem si uvědomovala, tedy myslela si, že je život pouze o Musím. O musím a stále jen musím. Musím chodit do školy, musím psát úkoly, musím uklízet, musím vystudovat, musím udělat maturitu, musím si najít práci, byt, musím se uživit, musím si najít kluka, měla bych mít děti, měla bych se vdát, měla bych. Měla bych a kde jsem já? Žila jsem jen v povinnostech, kde nebyl prostor, byť ani myšlenka na cokoliv jiného jako chtěla bych či nedej bože chci…vždy vyhrálo to MUSÍM.
Když jsem onemocněla což bylo brzo, než jsem vůbec začala chápat o čem život je, bylo mi 20 let, tak to „musím“ nabralo ještě na síle. Musíte dostávat hormonální léčbu, musíte na operaci, a tak stále do kola každý rok celých 15 let, kdy to posílilo ještě o NESMÍM. Nesměla jsem totiž krvácet. Jediná věc, která činí ženu ženou mi “ byla“ odepírána. Pro mé největší dobro samozřejmě…
A pak to přišlo.
Postupně se mi do života začala vkrádat slova jako chtěla bych a začala jsem pokukovat po tom, jak to dělat, abych tu podstatu slov naplnila.
Pamatuji si, že se to „chtěla bych“ rychle změnilo v „chci“.
Musím podotknout, že tento proces od jednotlivých slov a jejich žití v realitě byl vždy proces tak na 2-3 roky. Každý proces byl o vědomém pozorování, kdy jsem si všímala a opravdu pozorně nahlížela na vše, co v životě dělám a pokud jsem si na otázku Proč to děláš? neodpověděla „protože chci“, tak jsem to vědomě neudělala a pozorovala, co to se mnou bude dělat. Není to snadná práce, to mi věřte, protože začnou vyplouvat všechna přesvědčení, se kterými jsme se ztotožnili a vzali je za své. Jako třeba „to si nemůžu dovolit“, nebo „nikdo to za mě neudělá“ či „to přece nepočká, musím to udělat hned“ atd.
Všechny jsem je postupně transformovala až zbylo jen to, že jsem začala dělat pouze věci, které chci.
A tak jsem se začala například před 9 lety učit italsky místo anglicky, přestala brát léky, začala menstruovat a začala konečně žít podstatu života. Žít ve svobodě a v přirozenosti, a ne přežívat v napětí a tlaku. Proto došlo k uzdravení těla poměrně rychle, protože se změnila přesvědčení uvnitř těla. Na buněčné úrovni.
Všechny věci, které bylo potřeba dělat jsem samozřejmě dělala, ale už úplně z jiného místa ve mně. S jinou energii a pocitem. Dokonce mi šlo a jde vše mnohem rychleji a snadněji, když si počkám na to
„CHCI to udělat“. Ne musím to udělat.
A tak to šlo pomalu, postupně dál a dál až do pozorování co dalšího mě v životě omezuje.
Když po něčem toužíte a odpíráte si to, tak nikdy nedojde k posunu v tom, že se něco změní. Změní ve smyslu naplnění a puštění a možnost se posunout dál. Stále je totiž pozornost zaměřená na tu touhu.
Když jsem si toto uvědomila, tak jsem vědomě šla do něčeho, abych uspokojila určitý typ touhy a prožila si to, o čem jsem byla přesvědčena, že je vlastně ok.
Ale vše se dělo pouze na úrovni mé mysli. Ne na úrovni srdce. To už vědělo, že toto není moje cesta. Ale bez naplnění toho či onoho bych nikdy tak rychle nedošla k tomu, že
I KDYŽ MOHU TAK VLASTNĚ NEMUSÍM. A to se změnilo v NECHCI.
Ach ta úleva. Nemusím jít proti sobě a vracet se na své cestě zpět v hodnotách, které mám už jasně nastavené a teď jsem od ustoupila.
Díky této cestě do Jordánska mohlo dojít k rychlé transformaci a změně postoje a způsobu myšlení. Mým záměrem této cesty bylo právě toto ať už bych dospěla k jakémukoliv závěru.
Zároveň jsem si začala uvědomovat čeho se to “ jen proto že mohu tak nemusím “ ještě týká. Do čeho všeho to zasahuje. Určitě všichni znáte to, že jedete na dovolenou a jídlo je tam výborné. Dezerty jsou nebe v hubě jak já říkám, a vy si neodepřete nic se slovy“ jsem přece na dovolené“.
Minulý rok jsem byla na Kapverdách. Sama bych si takový pobyt už nevybrala, ale prostě se to tak sešlo a ja jela s kamarádkou. All inklusive…. Nikdy více! Nejen že se cpete něčím, co vám po pár dnech vlastně ani už nechutná, ale ta kvantita mě bolela u srdce i z jiných důvodů.
Na tomto typu zájezdu je snídaně/ večeře. Zdálo by se jako to jako ideál. Jsem si myslela… Pro mě určitě. Nesnídám, a tak si vždy jídlo zabalím na později, ale i tak se to nese ve stylu jako večeře, to ochutnám, a tak co, tak si dám…. I když jeden talíř je pouze zelenina a druhý zelenina a ostatní….
A pak mi to došlo.
JEN PROTO ŽE MŮŽU TAK NEMUSÍM.
Transformovala jsem si toto téma na úrovni vědomí/ podvědomí a dnes večer to bude vypadat jinak. Dám si pouze to, co si nandám na jeden talíř a bez dezertu !!!
Držte mi palce.
A.I.@
