Dnes jsem sebrala odvahu. Potkat se se svým strachem. A co se stalo? Všechno a nic. Vše se mi poskládalo a vyjasnilo. Uviděla jsem vše, co jsem a jak dělala (celý život) a jaký tlak vytvářela na druhé, na sebe, na život.
A po jednom vlídném a klidném setkání mi TO došlo, že jsem na vše koukala s potřebou se vším, něco dělat. Se vším co jsem vnímala, že druhému vadí, když o tom mluví.
Není potřeba něco „dávat a zvládat, ovládat.“
Vytvářet sílu a tlak, který vytvoří jen další tlak.
Není potřeba, aby někdo něco „dával“.
Vše je vlastně dokonalé a v pořádku takové, jaké to je. Tudíž není potřeba něco měnit či opravovat. Zasahovat do toho.
„Nech to být.
Nech to být takové, jaké to je.
Uvolni se do otevřeného prostoru srdce.
Do nevědění.“
Tento citát mám v telefonu už dobrých 5 let. A až teď jsem pochopila to hluboké sdělení.
Má naučená touha, potřeba, nutnost, nevyhnutelnost, naučený program, že je něco špatně ( se mnou, s druhými), snaha něco opravit, napravit, měnit, změnit, abych přežila a měla pocit že žiju, že se něco děje, když konám a snažím se, mi komplikovalo život.
Poselství mé cesty do Nepálu nabylo svojí podstaty.
Pochopení, co to poselství odevzdanosti, které jsem tam zažila vlastně znamená.
Odevzdanost dění se, nepotřeba něco řídit a kontrolovat. Že se to ONO děje samo.
Změna sama se stává. To je pro mě obrovské uvědomění a s tím spojené osvobození a uvolnění. Nikoho a nic neměnit. Ani sebe, ani druhé. Ani to, co se děje.
Dnes jsem zažila smíření a cítím hluboký klid, když jsem se postavila strachu právě z toho odevzdání. Pozorovala a nechala se jen unášet tím děním se.
Kam mě tato transformace zavede a co mi přinese se uvidí. Prostě se to stane.
„Nech to být.
Nech to být takové, jaké to je.
Uvolni se do otevřeného prostoru srdce.
Do nevědění.“
Ta bouřka, co se právě přehnala dočistila vše a co se stává po bouřce? Vyjasní se, tak jako se to stalo v mé duši.
S Láskou
A.I.@
