Vše mezi námi je Láska… do doby, než ji vyplní myšlenka.
Jak toto vyjádření chápete vy?
Za mě je to každý naučený koncept, který jsme si osvojili a ztotožnili se s ním, že to či ono je či není Láska.
Každá myšlenka zdeformuje podstatu. Podstatu nejvyšší esence. Lásky.
Žijeme v přesvědčeních, že Láska nevlastní, že jen dává, ale co to vlastně je? Ne/vlastnit a dávat. Není to náhodou to, že mám odpor k tomu, že mi někdo něco zakazuje, říká co mám a co nemám dělat, cítit, či když mi někdo nedává to či ono tak to není Láska?
Láska by měla pouze dávat. To se říká. Ale co přesně? Není to náhodou o tom, že si ji nedovolujeme přijímat? Nedovolujeme si ji přijmout. Všechny její projevy. Ona tu je. Ona nic nedává. Takže je to o nás. Není to o tom, že mi někdo něco nedává, ale o tom, že to či ono nejsem schopen přijmout. A měli bychom se zabývat tím, proč tomu tak je, než tím co mi, kdo dává či nedává.
Jsme to jen mi sami, kdo na sebe tlačí a je v omezení toho či onoho. V omezení, které vypadá, že mi někdo něco určuje, ale určuji si to vše vlastně já sám.
Takže co dělá Láska anebo nedělá je stále hodnocení.
Ona prostě jen je.
Bez limitů a obsahů.
Zkusme se odprostit od toho, co se nějak jeví a buďme otevřeni nahlédnout na Lásku či na cokoliv jiného jinak. Bez škatulkování a nálepkování všeho, co tvoří život.
Vnímejme to vše srdcem, protože to nemyslí. To cítí a cítí to tak jak to opravdu je.
Vše mezi námi je Láska… do doby, než ji vyplní myšlenka.
Hodně Lásky bez myšlenek.
A.I.@
