Dnes jsme se v rámci aplikace Metamorfní techniky imaginací dostaly zpět do maminčina bříška.
Lucie je z dvojčat a byla narozena císařským řezem v 6 měsíci.
Záměrem bylo znovu si nacítit pocity, které cítila jako malé miminko, když byla u maminky v bříšku. Šlo o dosycení se pocitů, které jí chyběly pro zdravý vztah k sobě v dospělém těle. Pocit bezpečí, klidu, pocit že není sama, že k někomu patří, k mamince. ( do 1,5 roku věku dítěte se dítě cítí součástí matky, neuvědomuje si oddělenost a každé oddálení se od ní vnímá jako strach o svůj život).
Šlo o znovuprožití času před porodem a porod samotný, ale takový, který nebyl narušen vnějším zásahem, ale o přirozený příchod na svět s respektem k potřebě miminka. Podle jeho vlastního tempa a individuálních potřeb.
Když se Lucie ocitla v bříšku byla tam sama. Bylo ji tam dobře a cítila teplo a klid.
Najednou říká, že chce z bříška pryč, že neví proč, ale už tam nechce být. Zkouším ji navést do porodních cest, ale říká, že se neotáčí. Vidí jen oranžovo žluté světlo a někdo ji vyndavá z bříška. Ptám se, „kde jsi?“ „Vyndali mě z bříška, drží mě ruce doktora.“
Najednou vidím že začíná plakat. Jako malé bezbranné dítě, které cítí zmatek a neví co se to děje. Kde jsi, ptám se znovu. Já chci k mámě, chci k ní zpátky, vzlyká se slzami řinoucími se po tvářích. Vedu ji zpět do bříška a navádím ji v bříšku zůstat tak dlouho, jak bude potřebovat. Až bude cítit, že se chce narodit tak ať tak učiní i s přiložením svého nahého těla na matčino bříško. S vnímáním tlukotu jejího srdce a pomalým soukáním se k prsům, kde na ní čeká mlíčko i teplá náruč. S možností se přisát k matčině bradavce a ochutnání prvního mateřského mléka.
Po návratu do bříška se cítí znovu dobře. V teple. Po pár minutách říká, že se rodí…, že už je venku, že to bylo rychlé, hezké a klidné.
Následuje moje slova a chvíli je ticho. Pak se ptám, kde je a odpověď je, že už jsou z nemocnice doma.
Vedu Lucii ještě do pocitů, které ji udržují v bezpečí, a to je v blízkosti matky. Vedu ji do představ, kdy je v šátku na jejím těle a cítí její dech a vůni. Pak pomalu roste a pomalu se odpoutává od matky. Ale ví, že kdykoli bude její náruč zase potřebovat, vrátí se k ní a najde ji otevřenou.
Lucie se „probouzí“ s posledními doteky na dlaních při aplikaci metamorfiky a zvedá se z lůžka na dokončení aplikace na hlavě. Je klidná a vyzařuje přijetí.
Jak se rodíme přímo ovlivňuje naše prožívání po narození. Jak jsme v pozdějším věku schopni řešit situace a zda máme z čeho čerpat energii a sílu. Oddělenost od matky po porodu způsobuje pocity samoty, strachu o svůj život a nevysvětlitelné pocity prázdnoty. Tuto prázdnotu se pak snažíme všemožnými způsoby zaplnit. Závislostí na partnerovi, na alkoholu, sexu, nakupování či přejídání.
Tento způsob znovuprožití porodu podle svého je základem cesty k sobě. K pochopení svých pocitů a uvědomění si, že jen já jsem tvůrcem svého života a naplnění svých potřeb. Jen je potřeba zjistit jaké to vlastně jsou. Lucie okusila jaké to je řídit si svůj život. A má tak návod jak dál.
Je to začátek, ale změna startovních podmínek je základem.
A.I.@
